Jdi na obsah Jdi na menu
 


FAKTA , STOPY A NAŠE ARGUMENTY

12. 5. 2015
Direktiva Allana Dullese, ředitele CIA a šéfa politické rozvědky USA, takzvaná „DOKTRÍNA BOJE PROTI RUSKU A JEHO SATELITŮM“, vypracovaná už po roce 1945 pro studenou válku. 1 Vše se nějak uspořádá, ale my použijeme všechno co máme, veškeré zlato, celou materiální moc na obelhávání a ohlupování lidí. Lidský mozek, lidské vědomí jsou přizpůsobené změnám. 2 Pokud do něj zaneseme chaos, nepozorovaně lidem zaměníme jejich hodnoty za falešné a donutíme je těmto hodnotám věřit. JAK ? 3 Najdeme stejně smýšlející lidi, spojence a pomocníky v samotném Rusku a jeho satelitům. Krok za krokem rozehrajeme svým rozsahem grandiózní tragédii záhuby nejvzpurnějšího národa na zemi. Definitivně a nezvratně uhasíme jeho sebevědomí. 4 V literatuře, divadle a ve filmu budeme zobrazovat a velebit ty nejnižší lidské pudy. Budeme všemožně podporovat všechny, kteří budou do lidského vědomí vštěpovat kult sexu, násilí, sadismu a zrady, zkrátka veškerou mravní zpustlost. 5 Ve státní správě vyvoláme chaos a zmatek. Nenápadně, ale aktivně a ustavičně budeme podporovat panovačnost a aroganci úředníků, korupci a bezzásadovost. Poctivost a smysl pro pořádek budou zesměšňovány a jakoby nikomu nepotřebné, prohlásí se za přežitek minulosti. Hrubost a drzost, lež a podvod, alkoholismus narkomanie, zrada, nacionalismus a vyvražďování národů – to všechno budeme pěstovat v lidském vědomi. 6 Jen málo, velmi málo lidí bude tušit, co se děje. Ale my je zesměšníme, najdeme způsob, jak je obelhát a prohlásit je za vyvrhele společnosti. 7 Budeme vytrhávat jejich duchovní kořeny, vulgarizovat a ničit zásady národní morálky. Takovým způsobem podlomíme jejich pokolení za pokolením. Zaměříme se na děti a mládež, kterou začneme demoralizovat, rozvracet a rozkládat. Takto budeme postupovat. Valerij Sinelnikov – Tajemná síla slova – strana 78 – 79. xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx P o s l a n c i, kteří vystavili úmrtní list Československu: (Jsou to naši kolaboranti a zrádci národa, (pátá kolona USA – disidenti,“ zloději pro sebe a bourači konkurence schopného majetku státu) za peníze špiček USA-CIA-NATO-EU pracující dále po „sametové revoluci pravice“ 1989, podle direktivy Allana Dullese pro studenou válku ) Před 96 roky se naplnil odvěký sen Čechů a Slováků o samostatnosti. Osmadvacátého října 1918 se zrodil jejich společný stát – Československá republika. Do dějin se také zapsali její stěžejní mužové – Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik. Odkaz jejich skutečného zápasu však zničili nezodpovědní a chorobně ambiciózní čeští a slovenští politici. Ve středu 25. listopadu 1992 vystavili Československu úmrtní list, když odhlasovali zákon o zániku ČSFR. I Matka příroda se postavila na odpor proti rozbíjení společného státu: tragický akt o jeden den pozdržela, neboť se mělo hlasovat již v úterý 24. listopadu. Mrzké počínání bořitelů jim strpčila špatným počasím – sněhem, mlhou a prudkými poryvy větru, takže učinila dálnici D1 od Bratislavy na Prahu těžko průjezdnou, ochromila i košické a popradské letiště. Poslanci se tak včas nedostavili do budovy FS. Ale následující den po složitých peripetiích nebylo možné odtržení dvou bratrských států zabránit. Po sečtení hlasů 25. listopadu 1992 ve 12 hodin 21 minuta se Československá republika stala nebožkou. A její hrobníci, cynicky se radující, zvítězili jen těsnou většinou: podle ČTK ve Sněmovně národů zvedlo ruce pro zánik ČSFR 91 poslanců, potřebných bylo 90 hlasů. Ve Sněmovně lidu se vyjádřilo pro zánik 92 poslanců a zákon tu s bolestivými odřeninami prošel o dva hlasy. Pro zánik federace zvedli ruce všichni přítomní poslanci ODS, KDU-ČSL, HZDS, SNS a bývalí členové SPR-RSČ. Pro zánik v slovenských řadách se dále našli popravčí v osobách u Rudolfa Tvarošky a Štefana Nižňanského se SDL a sociálních demokratů Pavola Delinga a Jozefa Kleina. V českých řadách se dále našli kati federace v Jiřím Čejkovi (Strana zelených), Emilu Dufalovi, Zdeňku Rodrovi, a Janu Veselkovi. (všichni Zemědělská strana), Blance Hykové (CSS) a v sociálních demokratech Valtru Komárkovi a Josefu Žandovi. Pro zachování federativní republiky byli pouze poslanci Levého bloku, KDH, Coexistence a Sládkovi republikáni. Ostatní poslanci ze slovenské a české opozice pro předlohu zákona o zániku ČSRF nehlasovali. Když byl zákon přijat a po 73 letech tak zmizelo z mapy Evropy Československo, většina poslanců i hostů na galerii Federálního shromáždění to nadšeně přijala bouřlivým potleskem. Tragédie, hodná pera dramatika Williama Shakespeara, byla završena bez referenda lidu obou bratrských národů. Na tom má svůj podíl i Václav Havel. Obětavé strádaní a dílo T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a M. R. Štefánika rozmetali političtí nýmandi od Vltavy a Dunaje v trosky. A předseda ODS a premiér české vlády Václav Klaus a místopředseda HZDS a předseda Federálního shromáždění Michal Kováč si jako první potřásali rukama a obrazně řečeno smáli se nad rakví zesnulé. DĚJINY JSOU SPRAVEDLIVÝ SOUDCE. ONY URČÍ, KOMU TO PROSPĚLO. Václav Klaus se později hájil, že kritickou výtku občanů na to, že se nemohli vyslovit v referendu o rozdělení země, nevnímá jako chybu, neboť prý Čechů nebylo na co se ptát a stejně prý by nezměnilo slovenskou touhu po samostatnosti. To je jen chabá výmluva farizeje, jenž si jak pontský Pilát nad Ježíšem Kristem umyl ruce a pomáhal ho nechat ukřižovat. JAN JELÍNEK Text vyšel v Měsíčníku slovanského výboru ČR – SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST – číslo 180, říjen 2014, cena 10 Kč – strana 2. PRAVDA A LEŽ: Mezi pravicí-kapitalismem a levicí-socialismem je antagonistický (neřešitelný) rozpor. Dříve byl řešen revolucí a dnes volbami. Nový a lepší společenský řád se musel adekvátně bránit starému, jinak by nevznikl. KDE JE PRAVDA: Teoreticky položme na pravou misku vah mrtvé zaviněné kapitalismem, a na levou misku vah mrtvé zaviněné socialismem. Ručička vah ukáže co je lehčí = PRAVDA. Zdraví …mirek56… Mohu li poprosit, rozšiřujte, zasílejte, šiřte. Legální článek ze slovenského tisku. FV Prečo je ponovembrový režim zločinecký . :  PREČO JE PONOVEMBROVÝ REŽIM DAREBÁCKY A ZLOČINECKÝ    (Výrok môže byť pravdivý, alebo nepravdivý) http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2014&cis=06&cl=01 UVEŘEJNĚNO: OBRYS KMEN,TÝDENÍK PRO LITERATURU A KULTURU Autor: MICHAL DIENEŠ    Na princípe logickej jednotky a logickej nuly sa vypočítavajú logické obvody, aby sa dal skonštruovať a mohol fungovať počítač. Boolova algebra. Bez rozlíšenia pravdivosti výroku nemôže pracovať ani najmodernejšia počítačová technika. Až potom sa tieto obvody transformujú do elektronickej podoby. Menia sa len technológie, od reléových, cez elektrónku a tranzistor, k nanotechnológiam, a ďalej. Princíp je nemenný. Kybernetika je dialektika, je z nej odvodená. Rozhodovacie procesy nemôžu byť správne, ak nebudú rozlišovať čo je, a čo nie je pravdivé.    Kritériom pravdy je spoločenská prax. Život. Tak definuje marxistická filozofia pravdivosť každého výroku, tézy, vyhlásenia, volebných programov. Môžem stokrát povedať, že vonku prší, ale to ešte neznamená, že vonku prší. Môj výrok, jeho pravdivosť potvrdí, alebo vyvráti len to, že otvorím okno a pozriem sa, alebo vyjdem von a presvedčím sa. Tak sa v praxi overí pravdivosť môjho výroku. Jednoduché, ako osud voliča hlupáčika.    Pravda nie je väčšinová, je objektívna i relatívna zároveň. Nie je pravdivé niečo, len preto, že si to myslí a hlása väčšina. Ak by tak bolo, možno dodnes by nám rímska cirkev, ale už s českým reštitučným úsmevom, tvrdila, že Zem je stredom vesmíru. Cirkev, aj keď mala absolútnu väčšinu, pravdu nemala. Po celé stáročia klamala, mučila a upaľovala. Vraždila. Pravda sa neodvodzuje ani od autority, funkcie, postu, výšky nakradnutého majetku, či dobe pobytu v parlamente.    Pravda je nezávislá na našom poznaní, na subjektívnom a nekonečnom táraní poslancov, ministrov alebo iných gentlemanov. To, že prší, je objektívne, nezáleží na nás, na našej vôli, či poznaní, že prší. Ani či to chceme. My sa len na základe tohto poznania, a tejto pravdy, môžeme rozhodnúť, napríklad, či vyjdeme von s dáždnikom, alebo bez. Jej relatívna platnosť je v tom, že platí len dovtedy, pokiaľ existujú podmienky jej vzniku. V danom prípade podmienky fyzikálneho javu. Mraky sa rozplynú, ukáže sa slnko, a je po daždi. Včerajšia pravda, že vonku prší, už neplatí. Rovnako je to aj v spoločenskom dianí.    Ponovembrový federálny parlament, obsadený víťaznou lumpeninteligenciou, prijal zákon o zákaze triedneho boja. Je to rovnaký nezmysel, ako keby schválili zákon o zákaze mesačného splnu. Že si polovzdelaní gentlemani, základ vlády odborníkov, neželali a neželajú triedny boj, je jasné. Ale nemôžu ho zakázať, môžu mu len predísť. Lebo ten za istých sociálnych podmienok zákonite vzniká. Rovnako ako dážď v prírode.    Sociálno-triedne rozdiely, ktoré úspešne produkuje tento ctihodný režim, nemôžu vyústiť do nebeskej harmónie. Ak áno, tak aj s ich autormi a producentmi. Triedny boj, ako je známe, nevymyslel z roztopaše Karol Marx. On len doplnil poznanie humanistov, a popísal, ako to celé skončí. Jeho vina je rovnaká ako Einsteinova, len v inej oblasti.    NAJVÄČŠIE DAREBÁCTVO A ZLOČIN PONOVEMBRA JE V PRIJATÍ ZÁKONOV, VRÁTANE ÚSTAVY, KTORÉ LEGALIZOVALI ZLOČIN. ROZKRADNUTIE NÁRODNÉHO MAJETKU SA TAK STALO BEZTRESTNÉ A LEGITÍMNE. Vecou cti, novej politiky, novej morálky a prestíže. Stalo sa zvráteným základom ponovembrovej pseudoslobody a pseudodemokracie. A zrodu voliča hlupáčika. Dialektika je však milosrdná. Všetko čo raz vznikne, raz aj zanikne.    Aký je rozdiel medzi arizáciou a privatizáciou? Pri arizácii okradli Židov, pri privatizácii celý národ. Židov likvidovali v koncentračných táboroch, národ likvidujú v jeho vlasti. Doma, v garsónke, v rodinnom dome, na nemocničnom lôžku, v zamestnaní, či na chodbe úradu práce. Bezdomovcov a žobrákov priamo na ulici. Každého inak, a pritom rovnako. Kto neverí, ani sa nedožije.    Zničenie vlastného priemyslu, vedy a výskumu, poľnohospodárstva, či výroby potravín bolo len následkom prvotného zločinu. S ním prišla aj amorálka, korupcia, mafie, organizovaný zločin, drogy, pseudokultúra a všeobecný kultúrny a ľudský úpadok: piliere vykorisťovania. Aby volič hlupáčik mohol byť poslušným. Aby sa dal vykorisťovať. Aby sa vzorne správal od volieb k voľbám. Aby tak bolo, nesmie ničomu rozumieť. Pracuje na tom celý darebný priemysel: tupoidná a predajná novinárska a herecká obec, každodenné úbohosťou cenzurované tv programy, pokrytecká cirkev, primitívni pornoherci, celebrity bez vzdelania, zavádzajúca a citovo vydierajúca charita, diaľkovo ovládané mimovládne organizácie, egoizmus a chamtivosť v nás. A nekonečné množstvo politických strán, sľubov a táraní, káuz a útokov. Len z vymenovania bolí hlava. Panoptikum darebnosti, doma i v spriatelených krajinách, je bez konca. Ak by sa len z časti toho dal vyrobiť jed na potkany, už by sme ich poznali len z obrázkov.    Ale najlepším nástrojom je chudoba a bieda, ako hrozba i realita. Poslušnosť voliča hlupáčika je garantovaná. Strach sa tak stal zaručeným nástrojom ponovembrovej pseudodemokracie. Nezamestnaní, bezdomovci a žobráci sú pre nás varovaním. Koho zaujíma prečo sú tak masovo porušované ľudské práva? Zaujímame sa len o to, aby sme tam nespadli aj my. A teší nás, že sme na tom lepšie. Ale voči čomu? Darebáctvo a zločin triumfuje. Denne.    Z čisto ekonomického hľadiska nás ponovembrový kapitalizmus okradol nie o miliardy, ale bilióny korún. Obnovením vykorisťovania nás vrátil do minulých storočí. Nenosíme onuce, či ľanové nohavice, ale ľudsky a sociálne sme na tom horšie ako naši predkovia začiatkom 20. storočia. Lebo oni nemali nič, boli chudobní a nevzdelaní. My sme si chudobu, biedu a tuposť vybojovali. S láskou a nadšením. S falošnými prorokmi na tribúnach.    S národným majetkom sme odovzdali aj našu dôstojnosť, suverenitu, vzdelanie, jazyk, morálku, naše ženy, našu minulosť i budúcnosť. Volič hlupáčik uveril darebákom a zločincom. A stal sa ich spojencom a partnerom. Dokedy?    Ako sa dá vyžiť z minimálnej mzdy, neuveriteľných 300? Zo sociálnych dávok? Ale aj zo 400 či 500 eurovej supermzdy? Alebo z dôchodkov nad 200 eur? Tí, čo o tom rozhodujú, a presviedčajú nás o slobode a demokracii, toľko minú za jeden deň. A ak je menej vydarený, aj za hodinu. Celý ten rozdiel, celé naše bohatstvo, ktoré vytvárali generácie pred nami, končí vonku. V Nemecku, Rakúsku, Francúzsku, Taliansku, USA atď. Koloniálny systém je len sofistikovanejší. Otroci už nenosia reťaze; mobily, platobné karty a vymyté mozgy, sú zábavnejšie. Okovy dal vyrobiť otrokár, tie dnešné si financujeme samy. Bankové poplatky, ako legálna zlodejina, sú len čerešničkou. Berlínsky múr a iné ploty existujú ďalej. Sú oveľa väčšie. Postavené sú z našej tuposti, a ňou aj strážené a chránené. V každých voľbách im dávame iný, ale vždy ten istý, len inak zapáchajúci náter.     Zavedením eura nás niekoľko násobne stlačili z úrovne, ktorá tu zostala po privatizačnom terore. Jedno euro, ako peniaz, už berieme ako jednu korunu. Jedna ku jednej. Ceny všetkého vzrástli v násobkoch eura. Máme životnú úroveň z 50. a začiatku 60. rokov. Nominálne i reálne. Vtedy však bolo po vojne. A Západ, s USA na čele, hrozil ďalšou. Štát ako investor musel všetko obnoviť a postaviť. Zaostalé Slovensko, vďaka socializmu, si vybudovalo priemysel, modernú poľnohospodársku výrobu, a vo vzdelaní sme patrili k svetovej špičke. Odstránili sme nezamestnanosť a stáročnú chudobu. Koľko organizátorskej práce, úsilia a odriekania bolo treba vynaložiť?! Trápenie našich otcov i dedov, a ich žien, sme premrhali za jednu generáciu lumpeninteligencie. Za jedno nekončiace volebné obdobie. Ešte rozpredáme našu pôdu, a naše novembrové víťazstvo bude neodvolateľné. Najväčšia historická tuposť v našich dejinách. Susední Maďari, ignorujúc európskych darebákov, aspoň toto zastavili.    Volič hlupáčik ale znesie všetko. Je skromný, pracovitý, modliaci a veriaci, dobre vykorisťovateľný. Vďaka nulovej pamäti a novému mozgu má nedosľubovateľnú predvolebnú i povolebnú hranicu . A perspektívu ako samotný kapitalizmus. S nim sa narodil, s nim aj padne. Smolu má len v tom, že nevie kedy a ako. Ak by nemal domy a byty zo socializmu, neraz vybavené mladomanželskými a bezúročnými pôžičkami, už dávno by spásal burinu na neobrobených slovenských poliach. Celý tento úspech koncentrovane vyjadrujú osudy tisícok našich žien, ktoré robia ako slúžky v Rakúsku, Nemecku a inde. Pre ponovembrový režim hanebné, pre ne samotné, a ich rodiny, nedôstojné. Ako však prežiť?    Koncom 80. rokov socialistické Československo malo rozpracované kontrakty len s Čínou v objeme okolo 500 mld. USD, vo vtedajších cenách. A čo ešte trhy bývalého Sovietskeho zväzu a ďalšie? Najúspešnejšia ekonomika Euroúnie, Nemecko, je takou vďaka obchodu s komunistickou Čínou. Oficiálny údaj. Zázrak sa nestal, nemecký kapitalizmus nie je lepší ako náš či rumunský. Len nás starí kolonizátori, prezlečení z našich peňazí za investorov, umne vyradili z hry. A prevzali naše trhy a naše pozície. Volič hlupáčik, bravó! Zhodili nás na úroveň subdodávateľov a montážnikov. Z našich úrodných polí si urobili sklady a montážne haly. Za odmenu nám dali hru na demokraciu a slobodu. Play station do každej rodiny. Na Slovensku, ale aj v Čechách, Bulharsku, Maďarsku atď. Všade. Americká havlárna je globálna.    Darebácka základňa má i darebácku nadstavbu. Právo ako nástroj spravodlivosti sa stalo svetom samým pre seba. Vyhlásili sa za nezávislých, aby sa v skutočnosti mohli chovať nezávisle od zákonov a morálky. Dovolať sa spravodlivosti už nie je vecou právnych noriem a elementárnej morálky, ale množstva peňazí. Moci a pri moci. Majetkový a právny totalitarizmus.    Do právneho systému zároveň zaviedli skupinu parazitov a príživníkov, ktorá zneužíva chyby, či nešťastie iných. Exekútori sú štátom organizovanou teroristickou skupinou. Ako to v kapitalizme chodí, všetko je v súlade so zákonom. Že to nie je v súlade so všeľudskými hodnotami, či obľúbenou kresťanskou morálkou, nikoho nezaujíma. Darebáctvo a zločin má prednosť. Ako to vyjadrili humanisti už pred Marxom: Človek človeku vlkom.    Skvelým bytovým doplnkom je naša Ústava. Garantuje nám bezplatnú zdravotnú starostlivosť i vzdelanie. Bodaj by nie, veď bola šitá krátko po prevrate. A to si ešte volič hlupáčik všeličo zo socializmu pamätal. Za recept bola jedna koruna, dnes mu niekedy toľko zostane, keď všetko poplatí. S nádejou, že o mesiac či dva, znova. Darebáctvo a zločin na recept. Starším ľuďom a chudobným tak Ústava garantuje ľudské práva ako v stredoveku. Alebo v USA. Volič hlupáčik nie je bez viny.    O zdravotnom či sociálnom poistení väčšina národa za socializmu ani nevedela. Fungovali bez toho, aby nás od útleho veku zaťažovali a šikanovali strachom o dôchodky, či krachom nemocníc. Štát mal v rukách jednoduchý a efektívny systém. Ten gentlemani nahradili komplikovaným. Len tak sa dá jednoducho a efektívne kradnúť z vyzbieraných peňazí. Že nejdú tam kam by mali je vedľajšie, lebo vedľajšia je starostlivosť o zdravie i starobu.    Topom je dôchodkový systém. Volič hlupáčik sa musí dožiť vždy vyššej a vyššej hranice, aby mu dali almužnu na nové volebné obdobie. Bratia Poliaci si už vybojovali skvelých 67 rokov. Solidarita v praxi. Dezorientovaná mládež ani netuší, že ich starí rodičia pracovali len do 60 či menej. Viac ako jedna tretina mladých nemá prácu, nezamestnanosť všeobecne a dlhodobo je dvojciferná. Logickým riešením by bolo znižovanie hraníc, aby sa uvoľnili miesta pre mladších. Produktivita práce to umožňuje. Štát by však musel mať majetok, aby to z jeho výnosov zaplatil. Ten vyvolení demokrati rozkradli, za neprovízie rozdali zahraničiu a domácim arizátorom. Zisky, ktoré štát mal z vlastného majetku, tečú do súkromných rúk. Mattoni už nie je. Národné Nič sa stalo realitou, i radostnou perspektívou.    Darebáctvo a zločin vyššej hranice pre dôchodok je v tom, že sa vedome kalkuluje s tým, že časť budúcich poberateľov sa dôchodku nedožije. Dobrý je každý rok, a ušetrí sa. V kombinácii s permanentnou hrozbou nezamestnanosti, to jest chudoby a biedy, zdravie čakateľa na dôchodok nemá veľké šance. Stres a šťastie z neho sú morbídnym pilierom HDP. Čím vyššia hranica, tým viac mŕtvych, tým viac peňazí pre papierový štát. Štatistický úrad by nám dal presné čísla. Len sa treba opýtať. Volič hlupáčik, bez toho aby o tom len tušil, si vlastnými rukami vybudoval koncentračný tábor, s pecou na very individuálne likvidovanie.    V Bulharsku (23. júl 2013), volič hlupáčik, zo zúfalstva už obsadil parlament. Šťastných gentlemanov nadránom, pravdepodobne zadným vchodom, vyviedla a ochránila polícia. To je začiatok. Až volič hlupáčik obsadí parlament v Moskve, Madride, Paríži a inde, to bude iná káva. Darebáci a zločinci, bez ohľadu na počet a dĺžku bankových PIN kódov, majú nakoniec skvelú budúcnosť. Veľké nádeje im nateraz dáva Ukrajina. Tamojší volič hlupáčik ešte nepochopil, kto mu priniesol dnešný nevydržateľný blahobyt. Obrázky menej talentovaných intelektuálov, z búrania Leninovej sochy, sú pre gentlemanov veľkou nádejou, no nie pre Ukrajinu a svet.    Medzi najväčšie darebáctvo a zločiny ponovembra patrí zvrátený systém hodnôt, ktorý nám denne vnucujú. Popri permanentnom a všadeprítomnom násilí dominuje mamon, peniaze a majetky. Tie boli dôležité aj za socializmu, lebo život je materiálny. Človek potrebuje niekde bývať, jesť, obliekať sa, vzdelávať, kupovať veci, ktoré ho tešia a pomáhajú mu dôstojne žiť. Zároveň je to základňa pre jeho duchovný a celkový kultúrny vývoj. Všestranný rozvoj človeka je nemysliteľný bez uspokojovania jeho materiálnych potrieb. Materiálne bohatstvo nie je zločin. Zločinom je vtedy, ak cesta k nemu je darebná a zločinecká. Ak je postavená na vykorisťovaní a okrádaní. Nie na práci, na ume, talente či výnimočnosti. Ak pozícia v politickom, či štátnom mechanizme je viac ako každodenná poctivá práca, ako zodpovedná výchova detí, ako starostlivosť o starých a bezmocných.    Zmiešavanie dobra a zla, povrchnosť vo všetkom, vzdelanie bez poznania, neznalosť histórie, či jej účelová, až primitívna interpretácia, sú dnes na oveľa nebezpečnejšej úrovni, než akú stvoril darebácky a zločinecký nemecký fašizmus. Židia zabudli kto a kedy koncentračné tábory staval, a kto ich z nich, a za akých podmienok, oslobodzoval. Kresťania zabudli, že nepokradneš je jeden z desiatich pilierov ich nedeliteľnej morálky. Všetci zabudli, že človek sa modlí svojou prácou a celým svojim životom. Nie tým, koľko hodín denne či ročne je na kolenách v kostole, mešite, synanóge či inom chráme.    Vyrastajú generácie, ktoré ani netušia, že 8 hodinová pracovná doba nebola vždy samozrejmosťou. Že pracovať museli aj celkom malé deti. Že v USA do polovice 60. rokov m.s. nemohol černoch sedieť v tom istom kine či kaviarni ako beloch. Že najväčšiu chemickú vojnu v histórii ľudstva , viac ako 11 rokov, viedli USA. Že sme tu len dočasne. A že svet, jeho prírodné zdroje, polia, lesy, voda patria všetkým. Nie len vyvoleným darebákom. Že každý, kto pracuje má právo na dôstojný a plnohodnotný život. Vrátane voliča hlupáčika.    P.S. USA sa slovne zaviazali (leto 2013), že ak im Rusko vydá Snowdena, že ho nebudú mučiť. V akom storočí žijeme? Netrestá sa zločin, ale ten, kto naň poukáže. Aká civilizácia, s akými hodnotami, nám chce vládnuť? Zomrel Mandela, americký prezident a britský premiér ronili povinné krokodílie slzy. Pričom ich krajiny boli spoluautormi i piliermi apartheidu. K fraške chýbal už len telegram od Ku-Klux-Klanu Hospodaření zločinných komunistů František Nevařil 27. 10. 2014   zdroj ...Takových neoprávněných omezování svobody slova je ovšem v naší „demokracii“ mnohem víc. V našich podmínkách k nim patří třeba zatím nenapsaný zákaz pouhého sdělování čehokoliv pozitivního, čeho se v nedávné minulosti v Československu dopustil minulý komunistický režim neboli „totáč“. Takové informace nepatří do hlavního proudu. Naopak přípustná je jen a jen jeho důsledná kritika. Velice žádané je proto odhalování dalších a dalších jeho zločinů, nepravostí a neschopnosti. Platí tu jediná předem zadaná pravda, totiž že byl ekonomicky zcela neúspěšný a zločinný, a že z těchto důvodů definitivně ztroskotal. Účinně tu působí nenapsaný ale funkční pokyn jak se o tom má mluvit, psát i tvořit historie Tady se nechci odvolávat na řadu dosavadních a většinou ututlávaných průzkumů, podle nichž třeba více než polovina lidí a pamětníků v České republice i na Slovensku nyní naopak uznává, že se jim tehdy žilo lépe. Chci ale uvést pár základních a myslím velice důležitých a průkazných faktů o této době, které se k občanům pořád nedostávají a které by ale měli znát. Především pokud jde o nejsouhrnnější výsledky hospodaření režimu v letech 1948 až 1989. Obecně je dnes přijímán až vnucován princip, podle něhož mírou schopností, úspěšnosti a prospěšnosti jednotlivců je růst jejich osobního bohatství, jejich majetku. Což ovšem potom platí i pro stát, tedy i pro bývalé Československo. Takže jak to ve skutečnosti bylo. Faktem je, že při nástupu „totáče“ mělo Československo souhrnný majetek ve výši odpovídající asi 400 mld. Kč. Samozřejmě bez hodnoty pozemků, kulturního a historického dědictví (památek i jejich mobiliáře) a armádní výzbroje. Do konce roku 1989 tento majetek čili národní jmění vzrostlo na zhruba 3 biliony Kč, tedy více než 7,5 krát (z toho v České republice 5,8 x, a na Slovensku 11,4 x), a to při pětinásobném zvýšení úrovně osobní spotřeby obyvatelstva. K tomu by bylo třeba ještě připočítat dalších asi za 200 mld. moderní armádní výzbroje (měli jsme třeba více než 400 bojových letadel). To vše je počítáno ve srovnatelných cenách (r. 1989) a po odpočtu opotřebení výrobních fondů. Tedy tyto hodnoty vyjadřují skutečný fyzický růst a stav celkového národního majetku. Reálně existující a využívané stavby, budovy, stroje a zařízení, žádné fiktivní burzovní bubliny. Z toho na veřejnoprávní (státní a komunální) vlastnictví v r. 1947 připadalo zhruba 55 až 58 %, v r. 1989 pak zhruba 65 až 70 %. Zbytek byl družstevním a hlavně osobním majetkem (většinou šlo o soukromé obytné domy). Toto národní jmění bylo stoprocentně v domácím vlastnictví, takže celý jeho růst byl pořízen výhradně a beze zbytku z výsledků vnitřní práce občanů. Pokud zahraniční vlastníci v těch dobách uplatnili pod záštitou svých států nároky za poválečné znárodnění jejich majetků, všechny tyto požadavky byly mezitím na základě mezistátních smluv plně vypořádány (včetně Německa, Rakouska i USA). V té souvislosti je nutno odmítnout několik zcela zásadních běžně tradovaných „nepravd“, zejména, že komunisté - tento majetek získali hlavně znárodněním. Ve skutečnosti toto proběhlo převážně v předchozím demokratickém období let 1945 až 1947. Po únoru 1948 proběhlo jen dodatečné znárodnění většinou zastaralých a často dokonce předlužených krcálků drobných podnikatelů a řemeslníků v obchodě, stavebnictví a službách (podobný majetek zemědělců přešel postupně do Jednotných zemědělských družstev a byl přeměněn na jejich osobní podíly), přičemž celková hodnota takto „ukradeného majetku“ nepřesáhla určitě 24 až 25 mld. Kčs, resp. jen o něco víc než šest a půl procenta tehdejšího souhrnného národního jmění; - zanechali za sebou dluhy. Koncem roku 1989 však nejenže neexistoval žádný veřejnoprávní dluh, ale naopak polistopadový režim převzal finanční aktiva ve výši asi 85 mld. Kč. K tomu navíc asi 107 tun měnového zlata. Pokud šlo o tzv. hrubý zahraniční dluh, ten nepřesáhl výši 500 US dolarů na obyvatele, přičemž ale i tak byla celková devizová pozice státu aktivní asi 23 mld. Kč; - zanechali znehodnocené podnikové úvěry. Bylo to ale právě naopak, protože koncem r. 1989 čs. ekonomika měla jen asi za 700 mil. Kčs úvěrů nesplácených ve lhůtě (tj. dubiozních, dnes by se řeklo „klasifikovaných“ úvěrů), což reprezentovalo jen asi 0,13 % z jejich celkového objemu. To bylo více než zanedbatelné. Neexistovala žádné mezipodniková zadluženost (nedodržení termínů splatnosti vzájemných pohledávek); . - podniky údajně nefungovaly a nebyly efektivní. V naprostém rozporu s tímto tvrzením je ale fakt, že čs. národní hospodářství v r. 1989 vykázalo asi 150 mld. Kč zisku, čili nevídanou rentabilitu v průměrné výši 9,6 % (v ČR 10,7 %, v SR 7,1 %) z hodnoty základního kapitálu. V rámci toho banky a pojišťovny dosáhly 24,3 mld. Kčs zisku. Bez těchto dlouhodobých výnosů by samozřejmě nebyl uváděný vzrůst hodnoty národního majetku vůbec možný. Z toho plyne, že tak zatracované a odmítané společenské (státní a komunální) vlastnictví produkčního majetku a centrální plánování přes všechny svoje chyby a nesmysly bylo v bývalém Československu ekonomicky vysoce úspěšné. Zejména pokud jeho výsledky porovnáme s výsledky obdivovaného kapitalismu restaurovaného v České republice po roce 1989. Předem nutno podotknout, že současná statistika je na srovnatelné údaje velice chudá a daleko nespolehlivější než její někdejší „komunistická“ data. (poslední údaje ČSÚ jsou k dispozici za r. 2006, tedy za 17 let vlády kapitalismu), zejména pokud jde o fakta týkající se majetků. Proto se tu nelze bohužel obejít ani bez odborných odhadů. V prvé řadě to platí už pro přepočet výchozích hodnot (r. 1989) na současné ceny, které vzhledem k výrazné inflaci v průběhu těchto let se do konce r. 2006 zvýšily nejméně na pětinásobek. Každý si může konečně sám zhruba spočítat, jak se v tomto období zvýšily ceny bytů, domů, dálnic a podobně, které tvoří základ ocenění hodnoty národního majetku. Navíc už lze srovnávat pouze vývoj v České republice. Na ni v r. 1989 připadalo z čs. národního jmění asi 2,1 bilion Kč, tedy v dnešních cenách nejméně okolo 10,5 bil. Kč (přepočteno 5 x). Skutečný čistý věcně zhruba srovnatelný majetek tzv. domácích rezidentů koncem r. 2006 dosáhl výše 13,1 bil. Kč (po odpočtu jeho zadlužení) a byl podle toho vyšší asi o 1/4. Za 17 let kapitalistického hospodaření je takový přírůstek ve srovnání s „totáčem“ rozhodně velice malý až nepodstatný, pohybující se dokonce v rámci možné statistické chyby. Hlavně však vůbec nevypovídá o skutečném stavu domácího národního majetku, protože k rezidentům už dávno patří mnoho v ČR „usedlých“ či zaregistrovaných cizích firem a cizinců. Lze tedy vlastně říci jen to, že jde o výši majetků na území České republiky. Z dostupných údajů však nelze zjistit, jaký podíl z tohoto majetku majetku nyní připadá na domácí občany a instituce. Protože ale v české ekonomice a o ní rozhodují dnes zcela převážně zahraniční vlastníci (viz dále) odůvodněně předpokládám, že jeho nynější výše je mnohem nižší, než byla jeho původní výše zmíněná „komunistická“ hodnota. Lze jen usuzovat, že dnes by bylo nutno odečíst při nejmenším výši zahraničních přímých a portfoliových investic ve výši 2,4 bil. Kč, což už by uváděnou současnou hodnotu domácího majetku snížilo na reálnějších 10,7 bil. Kč. Ani to však zdaleka neodpovídá skutečnosti. Spolehlivější by snad bylo odečíst poctivě propočtenou hodnotu mezitím privatizovaného společenského majetku zahraničním majitelům, takový údaj však není dostupný. V každém případě ale je nesporné, že skutečně národní jmění ČR se za tuto dobu zřejmě nejen nezvýšilo, ale dokonce s velkou pravděpodobností významně pokleslo; že bylo mezitím ve významné míře prohospodařeno. A už zcela propadlo hospodaření veřejnoprávní - státu a komunálních orgánů (krajů, obcí), neboli podle dnešní terminologie vládních institucí. Tehdejší výše takového majetku reprezentovala v ČR nejméně 1,4 bil. Kč (65 %) z celku, což by dnes odpovídalo zhruba 7 bil. Kč. Místo toho mají údajně celkový majetek (po odpočtu dluhů) jen ve výši 4,8 bil. Kč. A to už zahrnuje i dříve neevidované a nezapočtené hodnoty části pozemků, cenností, nehmotných aktiv a podobně. Z toho plyne, že už do konce roku 2006 stát a jeho orgány nejméně za 2,2 bil. Kč původního společenského majetku prošustrovaly. Nehledě k dalším škodám vzniklých ze ztrát značné části mobiliáře a pokračujícího znehodnocení našich památek, prodejů nebo předání části státních a komunálních pozemků a likvidace mohutné armádní výzbroje. Protože od té doby zahraniční i domácí dluhy „vládních institucí“ dále a pořád rychleji rostou, situace se mezitím nesporně dále zhoršila a tyto ztráty se do dneška ještě dál výrazně zvýšily. Odedávna platila klasická zásada, že dobrým hospodářem je ten, kdo nastupujícím generacím předával víc, než sám na začátku získal. Je zřejmé, že za období rovnající se už skoro polovině doby „totáče“ nový kapitalistický režim, opírající se o soukromé vlastnictví a volnou ruku trhu, prohospodařil, co mohl. Soukromí vlastníci i zahraniční kapitalisté tedy ekonomicky ve srovnání s předchozím režimem ke všeobecnému překvapení zcela zklamali.. Nejen, že převzatý národní majetek byl převážně v procesu restitucí a hlavně privatizací prošustrován a rozkraden, ale po převratu prodělala a prodělává česká ekonomika soustavný rozvrat. Zejména to prokazuje fakt, že - národní hospodářství už dávno převážně ovládají zahraniční vlastníci. Mají v rukou skoro celý bankovní a pojišťovací sektor, zhruba 2/3 obchodních činností a nejméně ze 45 až 60 % i celý výrobní sektor. Rozhodují nejméně o polovině zaměstnanců, 75 % vývozů a až 90 % dovozů, jakož i o našich vlastních úsporách. V r. 2007 bylo do ciziny odvedeno na ziscích, dividendách a za práci nerezidentů přes 360 mld. Kč (pravda, část z toho byla zpětně v ČR reinvestována, aby jim přinesla ještě další výnosy); - došlo k mimořádnému nárůstu zahraničních dluhů. Jen do konce r. 2007 vzrostly na 1,3 bil. Kč, tedy asi na 6.600 US dolarů na obyvatele (proti r. 1989 více než 13 x). K tomu je ale třeba navíc připočítat i výši přímých i portfoliových zahraničních investic, které nejsou ničím jiným než specifickým vnějším dluhem krytým věcným majetkem (podniků, bank) patřícím na našem území cizím vlastníkům. Tato specifická zadluženost v tomtéž období a to z ničeho vyrostla na skoro 2,4 bil. Kč. Dohromady jde tedy o celkový dluh ve výši 3,7 bil. Kč, tedy 18.200 USD na obyvatele. Oproti období konce „komunistického marasmu“ to reprezentuje zvýšení v USD zhruba na 35 ti násobek (v korunách dokonce na 47 násobek) a zakládá nám na pěkný ekonomický průšvih, možná už v blízké budoucnosti. Na jednoho obyvatele včetně kojenců tak připadá budoucí závazek vůči cizině odpovídající nejméně 350 tis. Kč (čtyřčlenná rodina tedy podle toho dluží "venku" 1,4 mil. Kč); - stát a lokální orgány (kraje, okresy, obce) nyní místo převzatých finančních rezerv, které by měly dnes hodnotu asi 425 mld. Kč, resp. pokud jde o podíl připadající na ČR okolo 280 mld. Kč, jsou dnes vysoce a asi už i neúnosně zadluženy a růst těchto dluhů se také ještě pořád zrychluje. Je reálné očekávat, že do konce r. 2009 se zvýší dluh státu zhruba na nějakých 1,2 bil. Kč, ne-li víc. Připočteme-li k tomu dluhy komunální a také nevypořádanou ztrátu České národní banky, která už sama přesahuje 200 mld. Kč, tak už půjde dohromady až o 1,6 bil. korun. To znamená, že jen na hotovostech bylo takto prohospodařeno za dvě desetiletí celkem skoro 1,9 bil. Kč, což se rovná téměř 200 tisícům na obyvatele (počítáno včetně kojenců). Za tuto nominální cenu se v osmdesátých letech dal postavit rodinný domek. Navíc jsme také přišli o skoro všechno měnové zlato. K tomu není co dodat; - došlo k ohromné ztrátě efektivnosti národního hospodářství. Podle podmínek r. 1989 by dnes měla česká ekonomika ročně vykazovat nejméně 700 až 800 mld. Kč zisku. Místo toho se od r. 1994 propadla do celkové ztráty a až do r. 2000 se situace nezlepšila. Další údaje už (proto?) nejsou publikovány. Výsledky dnešních bank, byť docílené lichvářskými až vyděračskými metodami (např. předraženými poplatky, které dříve v podstatě vůbec neexistovaly) naznačují, že v tomto směru k zásadnímu obratu ani v posledních letech nedošlo. Podle informace z jejich kruhů údajně totiž budou mít v r. 2009 banky 30 až 50 mld. Kč zisku. Ve srovnání s výsledkem r. 1989 by ale měly v současných cenách docílit nejméně 110 až 115 mld. Kč (včetně pojišťoven). Přitom banky jsou považovány za jakési vlajkové lodi výnosnosti kapitálu. Takže zřejmě nic moc…; - také naše produkční a obchodní podniky a živnostníci se dostali do značných potíží, a to ještě před nástupem současné hluboké krize. Propadá se zejména průmyslová a stavební jakož i zemědělská výroba, došlo už k likvidaci celých dříve vyspělých odvětví (kožedělný, obuvnický, textilní, oděvní, sklářský i cukrovarnický průmysl, těžké strojírenství, zemědělství atd.). Jsou předlužené vůči bankám, navíc se mluví o nárůstu mezipodnikové zadluženosti (pozdního splácení pohledávek) ve výši přesahující 300 mld. Kč. Neplatí také vždy řádně a včas daně a zákonná pojištění, a minimálně tak dluží dalších 150 mld. Kč. Banky proto vykazují prudký růst dubiozních (klasifikovaných) úvěrů, dosahující už nyní rizikové výše 300 až 400 mld. Kč, z nichž naprostá většina se rovněž vztahuje k podnikové sféře. Všude hromadně řádí insolvence, konkurzy, bankroty; - ještě hůře je na tom obyvatelstvo - občané, daňoví poplatníci, voliči, „pracující lid“. Dostali se do situací, které přes 40 let nepoznali. Nezaměstnanost se rychle znovu blíží k půlmilionové hranici. Tisícovky (jen?) lidí pracují aniž by dostávaly plat. Máme desetitisíce bezdomovců a miliony „socek“. Několik set tisíc dětí žije (úředně) v chudobě. Dříve zcela neznámé zadlužení domácností má už přesáhnout bilion korun. Už v minulém roce došlo k více než 400 tisícům exekucí, letos to už má být asi 500 tisíc. Přepočteme-li si to na průměrnou domácnost, tak se týkají takřka 15 % naší populace. Pokračující inflace a deformované úrokové sazby z depozit přináší všem soustavné znehodnocování jejich úspor. Jde v podstatě o trvalou, i když „skrytou“ kapitalistickou peněžní reformu, která reálně okradla obyvatelstvo ČR a SR jen do konce r. 1992 zhruba o 200 mld. Kč a tyto ztráty ještě pořád narůstají. S ironií lze konstatovat, že proklínaná měnová reforma z roku 1953 lidi tehdy obrala asi o 17 mld. Kč, což v přepočtu reprezentuje zhruba 100 mld. dnešních korun. Tedy jenom tak polovinu toho, co na hodnotě úspor bylo ztraceno za pouhé první tři roky kapitalismu. Vlády pravice i sociální demokracie byly, pokud jde o ekonomiku iniciativní jen ve snaze co nejvíce podniků zprivatizovat a výnosného společenského majetku se zbavit a jak se zadlužit. Snažili se lidem vnutit představu podle pořekadla, že „blaze tomu kdo nic nemá, nestará se, kam co schová“. Měli bychom si však naopak všímat toho, jak se domácí zbohatlíci, zahraniční vyžírkové, různí mnohdy pochybní restituenti, katolická církev i potomci bývalé šlechty o tento majetek rvali a rvou. Takže to všechno dopadlo, jak to dopadlo. To prokazuje, že tato cesta byla a je pochybná, škodlivá ne-li vlastizrádná. Nedá mně to nemyslet při tom na mladou generaci, z jejíž strany se někdy ozývají hlasy odmítající tzv. mandatorní výdaje a platný sociální systém, přesněji řečeno výplatu sociálních důchodů jako nepřiměřeného luxusu, jako nadměrnou solidaritu, v jejímž rámci si mladí musí nespravedlivě platit ze svého ty staré! Když ale ono je to právě opačně. Senioři totiž nejsou viníky ale obětmi dnešních potíží kapitalismu. Protože ten bývalý značný společenský produkční majetek o němž je v této stati řeč vznikl výhradně a jen z domácí práce našich občanů narozených zhruba do šedesátých let minulého století, kteří mezitím jsou už mrtví nebo v důchodu. Ten by jim totiž bez problémů zaručil daleko vyšší úroveň penzí a životní úrovně než jim poskytuje dnešní „milosrdný“ kapitalistický stát. Ve skutečnosti právě z tohoto majetku v podstatě i oni v devadesátých letech žili, než se přešlo na současné „žití na dluh“ s dosud neznámým koncem. Tito mladí si jen lžou do vlastních kapes… x x x To, co se u nás stalo, bych ilustrativně přirovnal k hypotetické situaci, v níž nastupující dědická generace po našem známém multimiliardáři Kellnerovi za 20 let by dokázala nejen promrhat převzatý majetek, ale navíc ještě upadnout do mnohamiliardových dluhů. Takže závěrem musím jen konstatovat vlastní údiv, jak v České republice (zřejmě také na Slovensku) ve srovnání s oním „komunistickým“ šlendriánem kapitalismus ekonomicky tak totálně a rychle propadl. Jak se dokázal tak důkladně zprofanovat. Podotýkám, že hluboko před nástupem dnešní všeobecné hospodářské krize, která nás ještě dál jistě v mnohém hořce překvapí. Propadl tak i jeho nositel, který nám dosud tak obětavě pomáhal a radil, to je onen vyspělý a sofistikovaný Západ. Všechny výše uváděné informace a propočty nebyly a nejsou žádná tajnost. Předkládaná faktografická analýza se opírá o publikované údaje a statistiky. Může si to tedy zjistit a ověřit každý, stačí jen chtít a snad i umět. Samozřejmě bych uvítal, kdyby někdo měl k dispozici přesnější čísla, i pokud by moje zde uváděné názory upravily nebo i měnily, ovšem po pravdě. Ale abych se vrátil ke svobodě slova. Protože o těchto „nepřijatelných“ věcech se veřejnost nedovídá, což pokládám za markantní příklad funkčnosti naší utajené demokratické cenzury, nemůže o nich ani uvažovat. Takových „tabu“ a záměrných zkreslování poválečné historie je jistě mnohem víc. Tady jsem se letmo a možná zjednodušeně dotkl jen jednoho z nich, který pokládám za jakousi špičku ledovce. (Výňatek z textu, Britské listy, 2009) Číst celé na http://blisty.cz/art/48053.html#sthash.08G Kulhající republika Česká republika si zanedlouho připomene čtvrtstoletí od zvratu, který skoncoval s monopolem moci Komunistické strany Československa, ale také ukončil období československé cesty k socialismu. Tehdejší vedení KSČ předalo moc, jak se brzy ukázalo, těm, kdo usilovali o restauraci kapitalismu a kdo, pokud jde o majetkové restituce šlechty a katolické církve nebo o rozbití Československa, pošlapali i republikánské tradice masarykovské první republiky a popřeli česko-slovenskou vzájemnost. Ještě v začátku 90. let minulého století ujišťovaly nově vznikající nebo kabáty převlékající elity v čele s Václavem Havlem a Marianem Čalfou občany, že všem se bude žít lépe, že nezaměstnanost v Česku nebude a sociální jistoty se zvýší. Dohnání Rakouska nebo Německa mělo být otázkou deseti let. Když se dnes experti dohadují, jaké je místo Česka a jeho ekonomiky v Evropě a v současném světě, nebývají to oslavné debaty. Někdejší dobrá pověst Československa, které svým průmyslem, kulturou, vědeckými výsledky a mírovými aktivitami, ale i sportem vstupovalo do povědomí národů všech koutů světa, se vytrácí. Leckde si pamětníci ještě Českou republiku podle vlajky spletou s Československem. Častěji ale padá dotaz, kde to Česko leží a co se tam kromě německých a korejských aut vyrábí. Některá média začínají dvacáté páté výročí zvratu a nástup restaurace kapitalismu slavit už s předstihem, jako dobu údajně největšího rozkvětu a růstu. I tak se dá zalhávat skutečnost. Ta skutečnost, která byla o podvodné kupónové privatizaci, o tunelování bank a podniků i o aférách černých sponzorů a kmotrů Klausovy ODS a v propadlišti dějin dnes už zmizelé ODA Vladimíra Dlouhého a Jana Kalvody. O pádu na ekonomické dno i o padácích za stamiliony na lidovci řízeném ministerstvu obrany, které křížem požehnaly ekonomickou krizi 90. let. Politická a společenská pluralita, technologický pokrok a některé změny v organizaci výroby spolu s tlakem trhu nesporně přinesly v průběhu čtvrtstoletí také pozitiva. K nim patří i barevné fasády obcí, ale i obchody, kde celoročně mají banány. Permanentní rozkrádání národního majetku, vykrádání veřejných rozpočtů předraženými nebo zbytečnými zakázkami pro firmy sponzorů vládních stran, které by se poctivým podnikáním neuživily, však českému státu a ekonomice dodnes zkracují dech. Zlaté české ruce a hlavy jen s obtížemi nahrazují svým umem a prací to, co rozebrali a drancují kmotři a sponzoři ODS a jejích satelitů a nejrůznější korupční, zlodějské mafie. Každý desátý občan dnes žije na hranici chudoby. Desetitisíce bezdomovců a více než půl milionu nezaměstnaných a jejich rodiny nad přebytkem banánů a levné elektroniky neprojevují odpovídající nadšení. Úředně stanovené existenční minimum činí 2200 korun, životní minimum jednotlivce v domácnosti pak 3410 korun a dva dospělí by měli přežít za necelých šest tisíc měsíčně. To není zlovolná satira ale realita republiky, která živila a živí všechny ty Kožené, Krejčíře a Bakaly stovkami miliard a která investuje miliardy do válek a okupací v Iráku, Afghánistánu a bůhví, kde ještě. K volbám, jak ukázaly i ty poslední, chodí stále méně lidí a těm, kdo vysávají občany a stát, to vyhovuje. Vždy, když se podvedený občan chce ve volbách rozhodnout jinak, stačí založit nové strany, dát nové sliby. Kam směřuje či lépe, kam kulhá dnešní Česko? A je to ještě res publica, tedy »věc veřejná«, když stačí pár desítek, stovek milionů a líbivé fráze, aby si moc nad občany koupili ti, kdo na to mají? Jak dlouho lze ještě budovat příkopy mezi lidmi a systém korupce a beztrestnosti vyvolených vydávat za demokracii a svobodu? Tak dlouho, dokud nedojde ke změně režimu korupce a mafiánského klientelismu. Dokud nedojde k posílení veřejné kontroly, ke změně priorit v ekonomice na trhu práce a v dalších důležitých oblastech společenského života. Miroslav GREBENÍČEK, poslanec (KSČM) (Haló noviny – čtvrtek 30. října 2014) Game Over, aneb jak Putin odpravil světovou politiku na penzi blogger Chipstone 27. 10. 2014   zdroj 25.10. vyšel zajímavý komentář ruského bloggera Chipstone: Včera se mi náhodou podařilo poslechnout si vystoupení Putina v přímém přenosu a udělat si vlastní názor na to, co, jak, a komu sdělil náš prezident. Za to patří zvláštní dík stanici Vesti-FM. A po přečtení všech rychlopalných komentářů analytiků, snažících se být prvními, nezávisle na jejich politické a ideologické orientaci a dokonce jednoduše na osobním směřování, mi říkali více o samotných autorech, než o samotném vystoupení. Celkově jsem si opět potvrdil závěr, že pro reálné pochopení něčeho je třeba jít k prvotním zdrojům. A háček není dokonce ani v tom, že všechny komentáře a posouzení deformují informaci, podávají ji v určitém světle nebo ji topí v závěrech autora. V takových vystoupeních nejsou o nic méně důležité i další faktory: místo vystoupení a jeho publikum. Šířka vysílání přímého přenosu (budete souhlasit, že slyšet na rádiu přímý přenos celého vystoupení je něco zcela jiného, než poslouchat komentátory a pár citátů). Neméně důležité je emocionální podání materiálu mluvčím a reakce posluchačů-publika na vystoupení. Vše to dohromady spolu s textem dovoluje sestrojit v hlavě prvotní obraz pro samostatné přijetí. Vraceje se ke komentátorům, mohu říct, že jsem vůbec nebyl překvapen růzností hodnocení. To je normální. Reakce nepřátel, lhostejných a přátel je vždy odlišná. Také se odlišuje reakce lidí motivovaných, pracujících na objednávku, v zájmech určitých struktur, od reakce lidí nikým a ničím neangažovaných. Udivilo mne něco naprosto jiného. Ani u stoupenců prezidenta, ani tím více u jeho protivníků jsem neuviděl adekvátní hodnocení toho, co proběhlo. A mezitím včerejší řeč prezidenta svým významem podstatně převyšuje jeho takzvanou Mnichovskou řeč z roku 2007. Tehdy mluvil jako člověk, považující se za rovného mezi rovnými a požadující tomu adekvátní přístup a chování ostatních. Včera hovořil dobrosrdečný, ale neschopností učedníků unavený učitel, obraceje se ke studentům, které finálně uznal za beznadějné budižkničemy. Západní politici přiložili za poslední rok všechna úsilí k tomu, aby Putina udělali psancem světové politiky. Včera Putin udělal světové politiky kolektivním psancem. To pravděpodobně vypadá jako příliš silné vyjádření, bez opory, ale přesto je to právě tak. Současná politika, jak vnitřní, tak vnější, staví na několika postulátech, jevících se neoddělitelnou součástí těch samých „Pravidel Hry“, které se dostaly do podnázvu letošního Valdajského fóra. Mezi těmi postuláty je nejdůležitějším ten, který jasně rozděluje reálná jednání, hodnocení situací, námitky a ohrožení, kompromisy a přání, od veřejného podání materiálu pro masy. Hrubou mluvou je možné ten postulát zformulovat tak: „Ani slova pravdy pro veřejnost, pro veřejnosti jen šou. Všechna reálná jednání jen pro zasvěcené.“ Když Kaddáfí veřejně proklínal USA a Evropu a hrozil jim pomstou, bylo to šou. Zároveň se pokoušel s USA a Evropou za zavřenými dveřmi dohodnout, proto i prohrál. Prohrál proto, že se ani na chvíli nezamyslel nad možností přeskočit čáru „pravidel hry“. Postulát politiky „Pravda pro sebe, Lež pro voliče“ je přímý důsledek toho, že reálná politika na Západě nebo všude, kde vládnou Západem dosazené loutky, je jasně oddělena od veřejných politických představení, od herců, plnících roli prezidentů, premiérů, hlav parlamentu a tak dále. Co včera proběhlo? Včera Putin za prvé, odhodil diplomatické formulace a dekorum. Za druhé, obracel se ne k politikům nebo hlavám států, ale hlavně k prostým lidem. Přičemž, nejen v Rusku, ale na celém světě. Přesně zvolený okamžik vystoupení i formát Valdajského fóra s jeho širokou základnou politologů a novinářů z různých zemí, plus, široké osvětlení řeči prezidenta v ruských médiích fakticky nedávají světové politice šanci vystoupení zamlčet. Pokusí se překroutit, to je jisté. Očernit, olhat ze všech stran, přidat jiné smysly, bezpochyby. Ale zamlčet se nepodaří. Během několika dní se text toho vystoupení díky médiím, nebo navzdory jim, rozšíří po planetě a stane se dostupným miliardám lidí. A čím více bude v médiích rozruchu, hluku a očerňování, tím více bude prvotní zdroj přitahovat zájem. Putin včera fakticky udělal čáru za celou poválečnou historií a světovou politikou. Nyní politika více nebude moci být údělem elitárních klanů a výsledkem zákulisních dohod. Nyní to bude záležitost otevřeného, a, což je principiální, pravdivého rozhovoru se vším obyvatelstvem planety. Uviděl jsem v tom vystoupení několik důležitých smyslů, určených prostým lidem celého světa. 1. Rusko už nebude dál hrát nabízené „hry“, vést zákulisní dohody o detailech. Ale je připraveno k libovolnému serióznímu rozhovoru a dohodám, pokud budou pomáhat bezpečnosti a budou založeny na spravedlivosti a rovnému uznání všech zájmů. 2. Veškerá architektura mezinárodní bezpečnosti je minulostí. Budoucnost už není garantována. A u toho, kdo hodil architekturu mezinárodní bezpečnost do koše, je jak se říká, jméno, příjmení a adresa. 3. Budovatelé Nové Světového Řádu selhali a vybudovali hrad z písku. Zdali strojit společný světový pořádek či ne bude záviset nejen na Rusku, ale bez Ruska a na jeho účet se ta otázka nevyřeší. 4. Rusko je pro konzervativní přístup k zavádění libovolných změn do společnosti a do existujících elementů pořádku, ale neodkazuje se od hodnocení novinek ohledně možnosti jejich smysluplného zavádění. („revolucí už bylo příliš, nyní je třeba Evoluce“ - Putin) 5. Rusko se nechystá lovit rybu v kalných vodách chaosu, nechystá se budovat novou říši (nám to jednoduše není třeba, jen osvojení vlastního zabere desítky let), ale nechystá se už zachraňovat svět na svůj účet, jak to bývalo dříve. 6. Rusko se nechystá přeformátovat svět podle sebe, ale ani nedovolí přeformátovat sebe v něčích zájmech. Nechystáme se uzavírat před světem, ale běda tomu, kdo se pokusí „zavřít“ nás. 7. Rusko nechce nástup chaosu, neusiluje o válku a nechystá se ji začínat první. Přesto, Rusko dnes vnímá perspektivu globální války téměř jako nevyhnutelnou, je k tomu připraveno a pokračuje se připravovat. Rusko válku nechce, ale nebojí se jí. 8. Rusko se nechystá zaujímat aktivní pozici v konfrontaci s hoře-budovateli Nového světového řádu do té doby, dokud se to netýká jeho životních zájmů, dává přednost dát jim možnost tolikrát si nabít hlavu, kolikrát to jejich hlava snese. Ale při násilném zavlečení Ruska do toho procesu, na úkor zájmů Ruska, budou ti „budovatelé“ litovat. 9. Ve své vnější a tím spíše vnitřní politice se bude vláda Ruska stále více opírat ne o elity a zákulisní dohody, ale o vůli národa. (Hox: a ještě bych dodal 10. Velmocenská orientace není v zájmu Ruska. „Budovat další říši? K čemu by nám to bylo, jen si přidělávat problémy. Nám by radši svoje osvojit...“ – Putin v odpovědi na výtku, že Rusko projevuje velmocenské ambice. „Pokud být v něčem první, tak v prosazování a dodržování mezinárodního práva.“ – Putin. ) Závěr - „game is over“, „hra skončila“. Přišel čas pro dospělá řešení. Rusko je k tomu připraveno, je připraven svět? - - - P.S.: pro zájemce o studium ruštiny, originál a transliterovaný text: Jak Putin odpravil... (original + transliterace).zip
 

Náhledy fotografií ze složky ČESKOSLOVENSKÉ ARTIKULY HODONÍN 2015